Arménská literatura

Arménská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána Armény nebo v arménštině.

Nejstarší literární památky

Na území Arménské vysočiny se ve starověku užívaly jazyky jako akkadština, chetitština, perština, syrština či řečtina.

Nejstarší arménské královstvím, Urartu, v oblasti Arménské vysočiny existovalo mezi 9. a 6. stoletím př. n. l. K nejstarším dochovaným textům patří přibližně pět set klínopisných nápisů v urartštině, jež se v tomto období vzájemně silně ovlivňovala se vznikající arménštinou. Nápisy se vztahují převážně k činům králů a k náboženským tématům. Po zániku říše Urartu se již klínové písmo neužívalo. Je možné, že vznikaly posvátné zápisy v předpokládaných arménských hieroglyfech. Tyto texty, pokud existovaly, však byly později jakožto „pohanské“ zničeny v souvislosti s nástupem křesťanství; pro běžnější zápisy užívali Arméni v tomto období řeckou, perskou nebo aramejskou abecedu. Ze 2. století př. n. l. se zachovaly například aramejské nápisy vztahující se ke králi Artaši I.^[1]

V helénistickém období došlo k silnému ovlivnění arménské kultury řeckou kulturou. Ve 3. století př. n. l. byla v arménské satrapii známa kupříkladu díla Hésiodova či Euripidova a řecká dramata se běžně hrála v amfiteátrech v arménských městech. Vazby na Řecko vedly k tomu, že někteří doboví řečtí autoři se do oblasti Arménie přesídlili, jako athénský řečník Amfikratés nebo filosof a historik Metrodóros ze Skepsis, jejich historiografická díla se však nedochovala. Totéž platí pro dějiny sepsané v 1. století př. n. l. knězem Olympiem – ty však později, v 5. století, posloužily jako zdroj významnému historiku Chorenacimu.^[2]

Potulní pěvci a básníci si ústně předávali jak mýty, tak pověsti týkající se jednotlivých panovníků či měst. Oblíbená byla vyprávění o patriarchovi a zakladateli arménského národa Hajkovi či bájné asyrské tyrance Semiramis (Šamiram) – Chorenaci později zapsal například pověst „Ara Nádherný a Šemiram“. K dalším hrdinům se počítal ohyzdný Tork nebo drakobijce Vahagn. Z pozdějších panovníků byl oslavován Tigranés I., Tigranés Veliký a další. Šířily se rovněž bajky o zvířatech, balady, taneční písně, svatební písně (epitalamia) a pohřební nénie.^[3] Významným dědictvím sklonku předkřesťanského období (3. až 5. století) je epos Perská válka, v němž je heroicky a bez nadpřirozených prvků pojednáváno o období dynastie Aršakuni, která Arménii vládla první čtyři století po Kristu, zatímco země dlouho a tvrdě válčila s Peršany. Tradovaná vyprávění o událostech a hrdinech pak sloužila jako významný zdroj raně křesťanským arménským historikům, jako byli Agathangelos, Pavstos Buzand, Sebeos či Movses Chorenaci.^[4]

Vzestup arménštiny je datován do 5. století, kdy Mesrop Maštoc sestavil arménskou abecedu.^[5] Mezi zavedením křesťanství ve 4. století a začátkem arabské nadvlády v 7. století panoval v Arménii první zlatý věk literatury, reprezentovaný například dějepiscem Movsesem Chorenacim. O arménském vzdoru v následných staletích pojednává lidový epos David Sasunský. V 10. století došlo k arménské renesanci a druhému velkému období rozkvětu. Největším autorem se stal Řehoř z Nareku (Grigor Narekaci), autor lyrického duchovního díla Kniha nářků. V 11. století začalo další období úpadku a vzdorování nájezdům, s jediným přežívajícím kulturním centrem v Kilíkii. Nositeli slovesnosti se stali potulní básníci ašúgové, mezi nimiž byl nejvýznamnějším v 18. století Sajat Nova. Od 16. století bylo území Arménie rozděleno na západní oblast (pod nadvládou Turecka) a východní část (pod nadvládou Persie, později Ruska). Část Arménů ze země odešla a literatura vznikala také v diaspoře, například v Itálii či Indii, později i Spojených státech amerických.^[6]

Moderní arménská literatura

Moderní arménská literatura začala vznikat v polovině 19. století v souvislosti s kodifikací spisovné arménštiny. První osobností byl romanopisec Chačatur Abovjan.^[7] Zatímco východoarménskou tvorbu tohoto období charakterizuje romantický a národnostní patos, západoarménští spisovatelé v Osmanské říši se orientovali na modernější realismus a psychologizující či satirické texty. K dalšímu zlomu pak došlo ve druhé dekádě 20. století. Osmanská říše své arménské obyvatelstvo zlikvidovala, části elit se nicméně podařilo uprchnout a v exilu zpracovávali historické trauma prostřednictvím motivu „ghaributhjun“ (vyhnanství). Arménského původu byl také americký prozaik William Saroyan nebo francouzský dramatik, významný představitel absurdního divadla, Arthur Adamov. Na východě byl v roce 1912 v gruzínské metropoli Tbilisi založen Spolek kavkazských spisovatelů. V roce 1921 se významná arménská literární skupina Vernatun (k jejím členům patřili například předseda Avetik Isahakjan, dále Perč Prošjan, Derenik Demirjan a Hovhannes Tumanjan) přesunula do Jerevanu a později, po vstupu Zakavkazska do SSSR, se přejmenovala na Svaz arménských sovětských spisovatelů.^[8]

V průběhu 20. let se arménské písemnictví dočasně přiklonilo k angažovanému socialistickému realismu. 30. léta znamenala obrat zpátky ke každodennosti a lidské psychice. Před druhou světovou válkou zasáhly do arménského písemnictví stalinské čistky, jejichž vinou přišli o život někteří z nejvýznamnějších dobových tvůrců, kupříkladu básník a prozaik Jeghiše Čarenc či prozaik Aksel Bakunc, členové literární skupiny Nojember. I proto se válečná generace uchýlila k bezpečným tématům slavné arménské minulosti, především starověké a raně středověké. I po válce pak působili autoři jako prozaik Mkrtič Armen a básníci Gevorg Emin, Silva Kaputikjanová a Hovhannes Širaz.^[9]

Následujícím přelomem se stalo uvolnění 60. let. Od roku 1965 se stalo turecké genocidium veřejným tématem, a literatura, především pak poezie, proto začala užívat patetického a vlasteneckého tónu. K výrazným jménům patřili prozaici Hrant Mathevosjan, komentující problémy urbanizace a rozpadu tradičního společenství, Aghasi Ajvazjan, Vadrkes Petrosjan, Peč Zejthuncjan a Zorajr Chalphjan a rovněž básník Parujr Sevak. Od konce 80. let potom začalo docházet k oživení politické řevnivosti a protitureckých nálad, zejména v souvislosti se střety o Náhorní Karabach. Postava nebezpečného Turka se spojila s postavou Ázerbájdžánce, proti kterému stojí hrdinný partyzán fidajín, a lze dokonce hovořit o „karabašském syndromu“. Na počátku 21. století stále tvořili básnici jako Gevorg Emin, Silva Kaputikjanová nebo Parujr Sevak, ale i mladší autoři jako Ruben Hachverdjan či Silva Jesajan.^[10]

Reference

Související články

• Seznam arménských spisovatelů

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Arménská literatura na Wikimedia Commons